Musclemania Superbody 2007

Jiří Borkovec, náš juniorský reprezentant vybojoval 23.6.2007 v USA zlatou medaili na Soutěži Musclemania Superbody 2007 a následně získal i titul absolutního vítěze...

Letos jsme tě neviděli na jarních soutěžích. Proč jsi nezávodil?

Je mi stále 20 let a závodit jsem mohl. Loni jsem na Čechám vyhrál absolutku a na ČR stříbro. Už od dorostu jsem rok od roku jarní soutěže absolvoval a měl motivaci. Tentokrát už motivace na jarní soutěže už nebyla, chtěl jsem jít výš.

Proč jsi nezávodil na Evropě? To je přeci vyšší meta.

V loni po jarních soutěžích jsem byl rozhodnutý, že letos budu startovat na Evropě a na Světě. V předešlých letech jsem se kvalifikoval na světové šampionáty, ale vždy jsem odmítl a čekal jsem až na poslední rok, kdy ještě budu závodit mezi juniory. Chtěl jsem zakončit juniorskou kariéru něčím velkým. Po všech těch aférách a tahanicích ve svazu jsem znechucen. Je to smutné, že to musím takhle říct, ale je to tak. Zvážil jsem tedy možnost závodit někde jinde než v IFBB.

Proč jsi se rozhodl zrovna pro USA?

Původně jsem chtěl startovat na NABBA Mr.Universe, ale o pár měsíců jsem se nevešel do juniorské kategorie, takže tato možnost padla. NPC Junior Nationals taky padlo, protože nemám trvalý pobyt v USA. Hledal jsem tedy nějakou soutěž na úrovni a nakonec jsem našel…Závodit v Americe bylo vždy mým snem.

Našel jsi tedy lepší alternativu v Musclemania Superbody?

Ano. Byla to obrovská akce Universe Weekend 2007, která trvala 3 dny. Bylo to v podstatě více soutěží spojených dohromady, něco jako Olympia weekend. Soutěžilo přes 400 závodníků rozdělených do mnoha kategorií. Moje soutěž se jmenovala Musclemania Superbody 2007. Tato soutěž nespadá pod žádnou federaci a je otevřená pro všechny. Je ale testovaná. Hned po prezentaci si mě vyháhli a musel jsem jít čůrat. Myslím si, že jsem tam byl jeden z mála “čistých”. Já jsem soutěžil v kategorii junior heavy weigh. Juniorská kategorie je zde posunuta az na hranici 23 let, takže jsem byl nejmladší. Vše bylo výborně zorganizováno, takže nevznikaly žádné prostoje apod. Nedokážu si představit, že by se taková akce konala u nás. Věřím ale, že se to do budoucna změní. Letos to bylo o poznání lepší a doufám, že nový VV dá vše do kupy. Co se týká kvality závodníku tak bych to přirovnal v mezinárodním šampionátům.

Přicestoval jsi do USA s nějakým časovým předstihem před soutěží?

10. června jsme společně s přítelkyní Leňou odlétaly z Prahy. V Londýně jsme museli čekat na další letadlo 5 hodin, takže jsme se na Letišti nudili, chodili dokola, koukali na drahé parfémy a další věci, které mě vůbec nezajímaly. Pak jsme konečně nastoupili do našeho letadla a radovali se, že už poletíme. Naneštěstí se v letadle porouchala klimatizace a nás tam hodinu nechali v naprostém vedru (takže jsem začal dehydrovat dřív než jsem plánoval). Na palubu jsme si mohli vzít maximálně panáka vody, takže jsem pak na palubě chodil každou chvíli na záchodky pít, což bylo hrozné. Po cca 18 hodinách cestování jsme konečně dorazili a šli jsme hned spát. Bylo to otřesný. Měl jsem tak oteklé nohy, že jsem nemohl hýbat s prsty na nohou. Připadal jsem si jak těhotná ženská.

Byla soutěž jediným důvodem, proč jste v USA?

Hlavním důvodem byla samotná soutěž. Máme tu hodně kamarádů a známých, takže cestujeme po státech a poznáváme lidi. Jestli všechno půjde tak, jak bychom chtěli, tak bychom se do dvou let měli do USA odstěhovat. Domů se vracíme až na konci srpna. Takže jsme si to trochu protáhli.

Prozradíš nám nějaké tipy z tvé přípravy?

S přípravou jsem začal hned druhý den po loňském jaru ;-) Shlédnul jsem všechny fotky a video ze závodů a hledal jsem moje největší slabiny na kterých jsem důsledně pracoval celý rok. Ani v mimosoutěžním období se nějak nepřejídám a skladba stravy je v podstatě stejná. Když pak na soutěž shazuji tuk, tak jen mírně snížím objem jídel. Shazuji jen velmi pomalu. Za 3 měsíce jsem takto shodil cca 10kg. Cvičil jsem 2 fázově systémem 3+1 a 2+1, takže jsem každou svalovou partii procvičil 2x týdně. Jak se měnila moje forma, tak jsem dělal úpravy ve splitu, výběru cviků, počtů opakování a sérii apod. Aerobní trénink jsem také přizpůsoboval formě. Celkově jsem se ale držel základních cviků s co nejtěžšími vahami a maximální intenzitou. Většinou jsem od každého cviku dělal jen jednu pracovní sérii, kde jsem používal intenzifikační principy. Jak se blížila soutěž, tak jsem více využíval metody vrcholové kontrakce, která svalům dala detail.

V úplném závěru přípravy mi neuvěřitelně otekly nohy a nemohl jsem z nich dostat vodu. Nakonec jsem musel vysadit sodík dřív než jsem plánoval. Potom už forma gradovala den za dnem.

Kde jsi těch posledních 13 dní cvičil?

Hned druhý den po příletu jsme spěchali do Golds Gymu, kde jsme si hned koupili parmanentky. Podmínky jsou tady perfektní. Fitka jsou tu na každém rohu. Dá se tu výborně běhat. Je tu hodně různých parků a běžeckých stezek. Musím říct, že běhu ve 45°C vedru a 85% vlhkosti se nic nevyrovná.

Jak se ti v Golds Gymu líbí?

Je to uplně jiná třída a to myslím smrtelně vážně. Naše fitka se z USA nemohou rovnat. Tady je všechno big! Fitka jsou sice velká, ale nepřipadáte si v tom prostoru jak mravenec. V Golds je neuvěřitelná atmosféra a přátelští lidé. Hned druhý den po závodech mi ve fitku všichni gratulovali i když mě neznali. Moc mě to potěšilo. Nejvíc jsem se ale těšil na americké jednoučky J. Ne jen do 50kg jako u nás, ale do 93kg. S činkou si můžete klidně hodit na zem, nebo si pořádně při mrtvole zařvat, aniž by vás personal napomenul. Zkrátka je to taky HARDCORE.

Jaké jsi měl před závody pocity a očekávání?

Měl jsem ze závodů obavy ale, když se mi podařilo dostat vodu z nohou, tak už jsem byl psychicky v pohodě. Moc jsem si přál vyhrát, ale nikomu jsem to neříkal. Takové věci nahlas neříkám. Existují jen dvě možnosti, vyhrát, nebo prohrát. Když jsem loni získal absolutku na Čechách, tak jsem měl velkou radost, to jsem vyhrál. Na Republice jsem byl druhý...Pro mě to byla prohra a tak jsem dostal ještě větší motivaci na další sezónu.

Je průběh a organizace soutěží stejná jako u nás?

Den před soutěží jsme přijeli do hotelu, ve kterém se závody konaly. Byl to obrovský 30 patrový hotel s bazénem, auditoriem atd. Mohl jsem se v klidu na pokoji připravit a na místo konání jsem jen sjel výtahem. Ráno v 8h jsme měli prezentaci, kde jsme museli být všichni najednou. Po 30 minutovém proslovu hlavního organizátora jsme šli na tzv. Check-in, což je vážení apod. Potom jsem šel na spray tan. Celého mě nastříkali barvou, která pak zaschnula, takže jsem na sebe nemusel natírat Dream Tan. Před vstupem na pódium mě Leňa jen natřela olejem. Semifinále začínalo ve 13h a končilo myslim v 19h, takže si dokážete představit kolik tam bylo závodníků. Já jsem šel na řadu ve 14:30. Nejprve jsme absolvovali čtvrtobraty a poté následovalo porovnávání. Hned na první vyvolávání mě vytáhli dopředu a do řady jsem se vrátil až když jsme šli z pódia. Bylo to opravdu vyčerpávající. Byl jsem rád, že to zkončilo a mohl jsem odpočívat až do finále. Radoval jsem se ale předčasně, protože mě fotografové pořád žádali a focení. Mezi semifinálem a finálem jsem měl 8 hodinových focení. Nakonec jsem byl rád, že jsem si alespoň na chvíli mohl lehnout. Finále začínalo druhý den od 18:30h. Vydržet celou tu dobu byla opravdu síla a navíc, když jsem se většinu času pekl na sluníčku, když mě fotili. Ještě hodinu před finálem jsem byl na focení. Jsem asi blázen...Pak to vše zase začalo. Všichni jsme nastoupili na pódium a potom vyhlásili finalisty. Poté následovaly čtvrobraty, posedown a nakonec volné sestavy. Atmosféra byla úžasná. Chvílema mi až naskakovala husí kůže.

Mezi semifinálem a finálem jsi měl hodně času na přemýšlení o tvém umístění. Co se ti honilo hlavou?

Do poslední chvíle jsem nevěděl, zda rozhodčí upředností brutální hmotu nebo mojí kvalitu. Také jsem si byl vědom handicapu, že jsem v Evropy. Při vyhlašování výsledků jsem věděl, že budu buď první, nebo druhý. Moc jsem si přál vyhrát a splnit si svůj sen. Na pódiu jsme stáli už jen dva... Pak padlo jméno Jiri Borkovec a všichni začali bouřlivě tleskat na moji oslavu, tak jsem zvezd ruku a předstíral náramnou radost, protože jsem si myslel, že jsem druhý. Ten kluk vedle mě štěstím bez sebe skákal a radoval se. Pak nám přišli dát ceny, ale mě pořád dávali tu za první místo, tak vznikl pěkný zmatek a nakonec mi dali trofej za druhé místo a já si v tu chvíli říkal: “A je to, prohrál jsem”. Všichni pískali a mávali na nás rukama, že nesouhlasí s verdiktem. Když jsem to viděl, tak jsem si říkal: “Co když to přeci jen spletli”. Jen co jsem sešel z pódia, tak jsem žádal aby mi potvrdili, že jsem opravdu druhý. Vše zkontrolovali a zeptali se mě: “Jsi Jiří Borkovec? Jestli ano, tak jsi vyhrál”. To byl snad nejkrásnější okamžik mého života. Když tomu druhému závodníkovi brali z rukou trofej za první místo, tak stál jak opařený. Bylo mi ho až líto. Je to ale sport a dostal jsem jen to co mi právem patřilo! Následoval boj o obsolutního vítěze. Myslel jsem si, že nás budou porovnávat, ale najednou řekli posedown a nechali nás bojovat. Mělo to fantastický náboj. Když je na soutěži volné pózování, tak je vždy už dobojováno, ale ten večer jsme opravnu bojovali, snažili se ukázat své silné stránky a poukazovat na slabiny soupeřů. Opravdu musím říct, že toto byly nejlepší závody, které jsem zažil.

Potkal jsi nějaké známé osobnosti?

Potkávám je denně. Je to zajímavé vidět všechny ty lidi na živo a mluvit s nimi. Nejvíce zážitků mám s Chrised Dickersonem. S Chrisem se známe už déle a jsem rád, že jsem se sním konečně mohl setkat osobně. Kdybyste viděli kolik má doma trofejí!!! Oh my God! Neuvěřitelné! Celý dům má doslova naplněný poháry, medailemi a diplomy. Chtělo se mi brečet, když jsem v ruce držel sošku sandowa, ze které doslova sršela energie. Nikdy bych si nedokázal představil, že bych s Mr. Olympia griloval steaky na jeho zahradě a vyměňoval si s ním názory. Chris mi pořád vypráví historky ze závodů, které zažil s ostatními závodníky jako je Arnold, Tom Platz, Mike Christian apod. Takové věci si nikde nelze přečíst. Chris je opravdová osobnost a je mi ctí mít někoho takového jako kamaráda. Moc si ho vážím.

Plánuješ v USA ještě nějakou soutěž?

Letos už ne. Teď už se budu jen cpát a válet na pláži ;-) Jediné, co mohu říct je to, že moje příští soutěž bude v USA.

Chtěl bys nakonec ještě neco říct?

Chtěl bych poděkovat celé mojí rodině, přítelkyni, kamarádům a fanouškům za to, že mě podporovali a věřili, že dokážu to,co jsem si vytyčil. Také doufám, že si ze mě mladí kluci vezmou příklad a nebudou se snažit za každou cenu být co největší. Být velký ještě neznamená být nejlepší. Prioritou by vždy měla být kvalita a symetrie. Objem se musí budovat společně s kvalitou. Kulturistika je běh na dlouhou trať, takže si pečlivě rozvrhněte síly, abyste nezkončili tak rychle, jak jste začali. Spousta kluků má potenciál, ale jak rychle vylítnou, tak rychle zase spadnou. Všem přeji mnoho štěstí a úspěchů a Vašemu magazínu mnoho spokojených čtenářů. Myslím, že Váš přístup k podávání informací o našem sportu je zase trochu jiný, něž u dalších českých webů o kulturistice a jistě si postupně najdete ještě více čtenářů. Sleduji Váš web skoro od začátku a musím řici, že za ten rok a něco jsem si zvykl jednou týdně na e-kulturistiku nakouknout a "zkontrolovat" co je nového :-)

Při rozhovoru s Jirkou Borkovcem jsme se nezávazně a předběžně dohodli, že nám Jirka občas přispěje radou či článečkem - a tak se máme na co těšit.

redakce