Staré železo - Ivo Havíř

Před časem jsme zveřejnili několik článků na téma - MLADÉ PUŠKY - tedy vaše články o sobě, jak jste začínali, jakých úspěchů jste dosáhli, jak jste toho nechali či nenechali... Rubriku jsme nazvali MLADÉ PUŠKY proto, že jsem chtěli nějakým způsobem podpořit a ukázat mladé a začínající kulturisty. Články měly docela úspěch, nejčtenější o Janu Hoškovi byl shlédnut v době psaní tohoto článku skoro 14.000x !!! Zkusili jsme v jednom z článků - Stárnutí, aneb patří senioři do posilovny nebo do starého železa? vyzvat nějakou "Starou pušku", jestli má odvahu nám napsat o sobě. Byli jsme velmi mile překvapeni ohlasem. Jeden z Vás, Ivo Havíř nás dokonce svým názvem "Staré železo" přiměl k přejmenování nově vzniklé rubriky. Takže mrkněte na první článek z rubriky "Staré železo"...
Dobrý den

Jmenuji se Ivo Havíř. Jsem ročník 1965 a bydlím v Červeném Kostelci okr. Náchod.

Cvičit jsem začal ve svých 17 letech. Začátky byly skromné - pár jednoruček co nám taťka koupil v Jičíně v hračkárně. Měly 3 kg takže "pořádnej nářez" na objemovku. Lavička se zatím dělala z žehlícího prkna mezi židle. První cviky byly podle nějaké knížky ze 60 let. Vzpomínám, že tam byly fotky kulturistů a mě se tam moc líbil Harold Pool myslím Havajan, ale zdálo se mi, že má moc objemné nohy. Vzpomínám, jak jsem si tenkrát v zimě říkal, když to vydržím cvičit do léta, tak to musí být už na mé postavě vidět. Bratr se učil na nedalekém učilišti na důlního zámečníka a tak pomalu začalo přibývat nářadí na cvičení. Vzpomínám, že si také koupil 12 kg nakládací jednoručky. Po několika měsících tréninku se k nám přidal nový kluk, který také cvičil doma na půdě. Bratr s ním se dohodli a dali vybavení dohromady. U nás na půdě se posunulo seno více na stranu a vzniklo místo na posilovnu. Tam jsme strávili hodně času při tréninku, jen to mělo malinkou nevýhodu. V létě tam bylo k nevydržení protože to bylo přímo pod střechou a v zimě nám tam pod taškama malinko propadával sníh. Jinak to bylo naše království, na které nikdy nezapomenu.

Já v té době hrál asi 10 let kopanou a přišel čas se rozhodnout, kam moje úsilí budu směřovat. Každopádně se ukázalo, že oboje dělat nelze. To co jsem vždy nabral, tak jsem během fotbalových zápasů zase shodil. Z několika důvodů jsem se rozhodl pro kulturistiku. Moje postava rozhodně nevykazovala žádné vrcholové ambice, ale i přesto jsem od začátku říkal, že chci jednou závodit.

Pak přišla vojna 24 měsíců, kde jsem v přijímači nesměl chodit do posilky mazáci to zakázali. Tak jsem vstal hodinu před budíčkem a šel tam na černo se aspoň malinko pomordovat v tom provizorním zařizení. Dva roky snění co všechno podniknu až vojna skončí bylo umocněno tím, jak kamarád závodil a dosahoval celkem slušných výsledků. A tak poslední den vojny, místo abych šel oslavovat jako ostatní a frčel domů, jsem odjel do Prahy, kde v ty době kamarad trénoval ve Startu. Tam jsem se přihlásil do klubu, kam budu chodit trénovat a sehnal ubytovnu a práci. Bylo to nutné, protože v místě bydliště žádný oddíl nebyl a fitcentra neexistovala. Troch jsem byl zklamán, když mi ve Startu řekli že můžu chodit trénovat jen v době od 19-21 h, kdy chodí kondičkáři. To bylo na podzim 1986. Kamarád mě tam seznámil s trenérem Janem Čoltkem, který v té době aktivně soutěžil a ten mi dal základy, které mi daly strašně moc.

A já v roce 1987 na podzim šel na svoji první soutěž. Velká cena Přibrami. Na šatně jsem byl v šoku, ti chlapi byli všichni tak objemný, že jsem to viděl tak, že z toho bude pořádnej nářez. Tehdy tam za Start soutěžil taky Josef Rác letošní mistr světa ve federaci NABBA. Já nakonec skončil ve své kategorii nad 179 cm druhý a po soutěži měl pocit jak bych právě vyhrál Olympii, bylo to něco neskutečného.

Po půl roce jsem šel na mistrovskou soutěž. Krajský přebor Prahy. Tenkrát bylo na kraji více závodníku než dnes na republice. Tam jsem opět skončil druhý a dostal nominaci na mistrovství ČR, myslím do Prostějova. A tam se objevil první problém s ramenem. V dnešní době bych už věděl co s tím ale tehdy jsem nemohl ani zvednout ruku a rázem bylo po přípravě. J. Rác mi tehdy říkal koukej jet na ty závody je to tva jediná příležitost víc jich už mít nebudeš, ale opravdu to nešlo a já ze zdravotních důvodu na ČR nejel. O rok později stejný scénář 2. místo na kraji za V. Křivánkem - budoucím mistrem světa v kategorii masters a nominacen ČR. Tehdy jsem už bydlel doma a trénoval na půdě. Dělal jsem v autodílně a spoustu pracovní doby strávil v sedě na záchodě unavený soutěžní dietou. Měli jsme slíbeno, že poslední týden dostaneme volno v zaměstnáních a budeme se připravovat pohromadě všichni v Praze a ono se pořád nic nedělo, už bylo uterý a žádné volno. A já to nevydržel a řekl si kašlu na to. Sebral se a odešel do potravin u autodílny a tam snědl vše co mi přislo pod ruku. Za dva dny ve středu volali at přijedu a já byl z formy. Samozřejmně že se to už nedalo zachránit a já v Budějovicích skončil 7. před branama finále.

Následující roky jsem začal jen tak povrchně spolupracovat se Z. S., který mi vědomně říkal jen polopravdy. A já, i když jsem měl už několik roků soutěžní zkušeností, jsem mu slepě věřil. A má příprava dopadla totální devastací svalové hmoty během rýsovací přípravy a na krajském přeboru jsem skončil na 5. místě. A to ještě v kategorii, ve které jsem původně neměl ani být. Tudíž mé ambice na postup byly ty tam. Tento podraz od člověka, kterému jsem tolik věřil a pomohl stěhovat zařízení do jeho vznikajícího fitnesu mne na tolik zasáhlo, že jsem přestal soutěžit. A má odmlka trvala dlouhých 14 let.

Samozřejmně jsem dále cvičil pro radost, připravoval jsem juniory na sozutěže. Slabou odměnou a náplastí byly medaile, ale stejně, když člověk byl v hledišti, tak se pořád snažil někam zařadit, jak by asi dopadl.

A potom jsem si zase řekl "A je to opravdu tak jsak si řikáš? Nenamlouváš si něco, co už dávno není pravda? Už ti ujel vlak?" A tak jsem si v roce 2005 řekl, že to zkusím. První koho jsem se zeptal, jestli na to mám, byla moje přítelkyně. A ta mi řekla, že to dokážu. Ale znáte to, raději byste to slyšeli od člověka, který tomu troch rozumí. A tak jsem jel za Honzou Smejkalem, dlouholetým kamarádem, a ten řekl "Zkus to!".

A tak jsem po roční přípravě vezl domů bronz z MČR masters. Rok 2007 jsem vynechal mistr. soutěže a po rozhovoru s p. Filem jsem se začal připravovat na Mr. Universum. Měl jsem jet jako tým B autobusem s fanoušky. 14 dni před Mr. Universum jsem si šel zazávodit na Aminostár Cup do Hradce kde jsem potkal repre trenéra J. Popeláře a ten mi řekl, že autobus nepojede že není dostatek fanoušků aby se zaplatil a říkal mi - kup si letenku a poleť s náma. Jenže já byl už úplně švorc a tak jsem přípravu ukončil. Ve čtvrtek před Mr. universum večer telefon a pan Filo "Tak jak to vypadá s formou?" A já na to, že žádná už není, už druhý týden nedržím dietu, když jsem se dozvěděl o tom autobuse. Pan Filo mi chtěl nabídnout ať jedu s ním autem. V tu chvíli bych se nejradši neviděl. Pak přišel rok letošní a já dokázal nabrat od podzima do jara 5 kg svalové hmoty a v Kunovicích po roční pauze obhájil bronz na MČR masters. A byl jsem zapsán do nominace ma ME do Budapešti. Pak se nám tam trochu zkomplikovala situace s Nabbou a mně byla Evropa zamítnuta. Dovezl jsem bronz z čech z Nabby a čtvrté místo z mužů a na republice jsem byl 4. v kategorii masters. A situace se opět opakovala. Já přestal dietit a od soboty do úterka nabral 11 kg - hlavně vody ale vypadalo to strašně. Už jsem byl naladěn na odpočinek a v tom telefon. Že neuhádnete kdo volal. Jasně, pan Filo prezident NABBA Čech - stejná otázka - jaká je forma - a já opět žádná a on že to je škoda že má dvě místa na svět do Řecka. Poděkoval jsem a nerad odmítl. Se slovy snad se to na potřetí už povede.

NABBA Čechy 4. místo v Masters nad 40 let

Tak a teď pár perliček: Kamarád byl o prázdninách na brigádě ve slévárně. Když byl na vysoké škole, koukali tam na něj jak u vytržení, když tam do sebe cpal jeden tvaroh za druhým. Rozbalil ho z papíru a jedl jak ruskou zmrzlinu a k tomu přikusoval jablko. Asi tím si i získal oblibu a podařilo se mu tam tenkrát sehnat spousto kotoučů na činky do naší posilovny. Chlapi mu je vyvezli na destě skrze vrátnici a venku zahrabali do písku ale co dál? Tak jsme se o půl noci vydali s Moskvičem na skládku naložit to naše železo, nevím kolik toho bylo, ale vím jen to že, když jsme to pak vezli domů, že byly přední kola tak nahoru, že to nešlo pomalu ani zatáčet. Jestě, že to bylo asi jen 10 km.

Nebo jak jsme si s bratrem přečetli od Arnolda o gigantických sériích a cvičili tři hodiny denně. Po pár týdnech se během tréninku vyzvraceli, jak jsme byli přetránovaný, ale trénovali jsme dál.

Ani si na ty všechny perličky nevzpomenu za ty roky, ale jedno vím určitě, že vám kulturistika hodně vezme a hodně dá. A to nejcenější je pevná vůle, která je pro život moc důležitá. Jak v zaměstnání tak v soukromém životě.

Hodně úspěchů všem přeje Ivo Havíř

Pokud nám chcete poslat svůj příběh s fotografiemi do rubrik Mladé pušky nebo Staré železo - pak pište na info@e-kultruistika.cz - odměna Vás v případě publikování nemine.